Enter Shikari v Berlíně: možná naposledy, o to intenzivněji

Jen pro představu - berlínská Columbiahalle je velikostí o něco menší než naše Forum Karlín, což z ní paradoxně dělalo jednu z komornějších zastávek celý tour.

The Callous Daoboys večer odstartovali solidně, i když naživo jejich chaotická směs všeho možnýho nezněla zdaleka tak čistě jako ve sluchátkách. Jako opener ale účel splnili.

Holding Absence byli naopak ještě lepší než v uších. Lucas všechno vyzpíval opravdu čistě, show měla emoce i energii a jejich styl dost připomíná třeba Dayseeker. Zároveň jsme si je tak mohli pěkně obhlídnout před příštím Rock for People - a jo, ve výsledku to rozhodně nebylo tak měkký, jak jsem se trochu obávala. Velmi příjemný překvapení!

Na Enter Shikari už ale přestala veškerá sranda. Columbiahalle byla narvaná tak, že dostat se přes lidi do pitu nám reálně zabralo skoro tři songy. A když jsme se tam konečně probojovali, zjistili jsme, že „pit“ v tomhle případě znamená prakticky většinu prostoru ke stání. Rozpínal se do všech stran a místy až skoro k úplnýmu předku, takže z toho byla hodinu a půl jedna solidní vřava. Podle Apple Zdraví jsem za koncert naskákala asi tři kilometry, což asi mluví samo za sebe.

Shikari navíc samozřejmě nepřivezli jen muziku. Pódium lemovaly světelný konstrukce a obří panel, na kterejch celou show běžely doprovodný vizuály, nechyběla laserová smršť během Shikari Sound System remixů ani konfety na „Sorry, You're Not a Winner“. Vizuálně to tak bylo stejně pestrý a nevyzpytatelný jako jejich samotná muzika.

Když jsem poprvý viděla setlist, upřímně jsem moc nadšená nebyla. Na Lose Yourself Tour se samozřejmě nejvíc hraje z nový éry - no shit Sherlock. Zato skladeb z „A Flash Flood of Colour“, „The Mindsweep“, „Common Dreads“ a dalších starších desek bylo oproti klasickým Shikari setlistům pomálu, což se dlouholetýmu core fanouškovi nekouše úplně lehce.

Ale! Ty vole. Mega dobrý!!!

Na papíře mě ten setlist moc nepřesvědčil, naživo ale fungoval naprosto perfektně. Starší věci, nový songy, elektronický pasáže i totální bordel v pitu do sebe během celý tý hodiny a půl zapadaly tak, že jsem nakonec neměla skoro co vytknout.

Co už tak veselý nebylo, byly výrazy členů kapely. Všichni totiž působili, jako by byli v totální depce (což teda asi i doopravdy byli) - a vzhledem k tomu, co kapela veřejně řekla o svý budoucnosti, to bohužel vůbec nepůsobilo jen jako blbej dojem z jednoho večera. Rou před akustickou „Constellations“, kterou odehrál sám s kytarou, dokonce poznamenal, že ví, že je to teď všechno trochu na hovno, a poděkoval fanouškům za podporu. Rory se během jiný skladby rozbrečel a Chris k tomu taky neměl daleko.

A právě tohle nakonec úplně změnilo pocit z celýho večera. Hudebně to byl jeden z těch koncertů, po kterých odcházíte zpocený, zničený a šťastný. Zároveň ale nad celou show visel dost nepříjemnej pocit, že možná sledujeme jednu z posledních kapitol kapely, která pro spoustu z nás znamená zatraceně hodně.

Náš dojem po Berlíně je totiž bohužel takovej, že tohle mohl být náš poslední koncert Enter Shikari.

Z celýho srdce ale doufáme, že se pleteme. Že si po roce 2027 dají přesně tolik času, kolik budou potřebovat, a jednou se vrátí na pódia s dobitou energií jako nikdy předtím.

A do tý doby… „and still we will be here, standing like statues.“