Věděli jste, že když změníte devět písmenek ve slově Razorlight, dostanete Imagine Dragons?
Své o tom ví frontman Johnny Borrell, který si zhruba v polovině setu, po vzoru svého amerického idolu, bez zjevného důvodu svlékl tričko. Na poměry indie rocku jde o poměrně nezvyklé a poněkud rušivé gesto. Prominout ho můžeme snad jen Simonu Neillovi z Biffy Clyro, který na pódiu pravidelně nechává duši. Tady to však působilo spíše jako demonstrace ega a snaha strhnout veškerou pozornost na sebe. Že kapela stojí především na image Johnnyho Borrella, ostatně naznačovala jak jeho podobizna na kopáku, tak samotné vystupování. Ostatní členové se totiž místy ocitali v pozadí, zatímco hlavní hvězda večera si užívala svůj vlastní prostor.Je přitom trochu ironické, že kapela, která za svou existenci prošla zhruba pěti personálními obměnami, se konečně představila ve své nejslavnější sestavě. Právě v ní totiž nahrála i své nejznámější album, z něhož zazněla téměř polovina z celkových dvaceti skladeb večera. Samotný výkon však příliš nenadchl, ale ani neurazil. Vlažné vystupování Razorlight tak nakonec vyvolávalo otázku, zda jsou některá reunionová setkání vůbec nutná. Zvlášť když je srovnáme s předkapelou The K’s, která do večera vnesla podstatně více energie, svěžesti a šmrncu.
