ROZHOVOR: Tolstoys: Osamělost tě sežere zevnitř!

Zmínili jste, že vaše nové album "The Buzz" je celé v angličtině, přesto jste ho označili za dosud nejvíc slovenské album, jaké jste vytvořili. Proč?

Ela: Čím dál víc se vracíme ke svým kořenům a k tomu, odkud pocházíme. Obzvlášť od chvíle, kdy se k nám přidali Andy a Pauli, kteří nejsou Slováci, ale mají o slovenskou kulturu skutečný zájem. Díky tomu jsme získali větší odvahu ji plně přijmout a říct si: “Ano, jsme odsud. Nemusíme se honit jen za západním zvukem.” Můžeme používat nástroje jako ozembuch nebo koncovku, což je jednohlasá flétna, na kterou hraju. Používáme také tradiční slovenské vokální harmonie. Teď nezpíváme slovensky, protože písně skládáme společně a velkou část z nich píše Andy, který je z Nového Zélandu, takže pro nás nyní přirozeněji vychází angličtina. Nikdy ale nestojíme v cestě samotné písni. Pokud píseň přijde ve slovenštině, prostě ji tak necháme. Zároveň jsme začali používat mnohem více slovenských nástrojů.

Pauline: Na tomhle albu jsme také ve velké míře hledali vlastní směr. Bylo to první album, na kterém jsem vůbec hrála na kytaru, protože jsem předtím ještě nebyla členem kapely. Ačkoliv zpíváme anglicky, dosud to bylo naše nejslovenštěji inspirované album. V hudbě, na které pracujeme teď, to ale bude slyšet ještě mnohem výrazněji. A o tom právě Elie mluvila. Máme jednu novou píseň celou ve slovenštině, používáme zmíněné harmonie a flétna se dostala mnohem víc do popředí. Je to směr, ke kterému se člověk postupně přibližuje, a lidé ho uslyší víc v hudbě, která vyjde během příštích měsíců a příštího roku.

 


Teď žijete v Berlíně. Jak funguje propojení novozélandských, německých a slovenských vlivů? Jsou to velmi odlišné kultury i jazyky...

Pauline: Neustále se to vyvíjí. Andy se v poslední době hodně ponořil do svých keltských kořenů, protože jeho předci byli irští přistěhovalci, kteří přišli na Nový Zéland. Čím víc se každý z nás noří do vlastních kořenů, tím konkrétnější je naše společné místo a tím snadněji ho mezi sebou sdílíme, protože k tomu všichni přistupujeme s podobnou hloubkou. Dřív jsme se často dívali ven a hledali hudební vlivy, přičemž jsme někdy používali věci, které nám v tomto smyslu vlastně vůbec nepatřily. Teď je to spíš vnitřní cesta pro každého z nás. Bez ohledu na konkrétní tradici je to právě tato společná cesta dovnitř, která nás spojuje.

Ela: Krásné na tom je, že někdo přinese něco ze své kultury, všichni se to společně učíme a pak to zapojíme do naší hudby. Je to nikdy nekončící proces učení. Růst tímto způsobem jako pětičlenná kapela je něčím vzácným a velmi výjimečným. Vyžaduje to čas i oběti, ale výsledkem je krása, kterou společně vytváříme.

Pauline: Také se nesnažíme nacpat všechny tradice a vlivy do jedné písně. Klidně zahrajeme skladbu, která stojí úplně na irských rytmech nebo na balkánských rytmech. Nesnažíme se všechno míchat a prezentovat to jako směs. Prostě následujeme to, co je pro jednoho z nás nejpřirozenější, a ten pocit se pak stane opravdovým pro nás všechny.

Ela: A taky ses ptal na Berlín. Berlín je pro to ideální místo. Nás pět pochází z různých kultur, ale v Berlíně každý den potkáváš lidi z jiných zemí a prostředí. Město má atmosféru neustálého objevování a výměny, takže je pro tento druh růstu velmi dobrým místem.

Byli jste první slovenskou nebo na Slovensko navázanou kapelou, která hrála na Glastonbury. Jaké to bylo, když jste tam poprvé vystoupili?

Pauline: Ve skutečnosti to bylo dost hrozný. Tehdy jsme ještě používali počítač, backing tracky a velký technický setup, ale nemohli jsme cestovat se zvukařem. Byli jsme zahlcení technologiemi a pódium bylo napájené solární energií, takže přestala fungovat celá levá strana PA systému. Byla to pro nás ale velká lekce. Stát se profesionálnějším hudebníkem neznamená mít stále složitější setup. Znamená to být stále nezávislejší na všem ostatním, růst jako člověk, jako hudebník a hlavně jako skupina, která dokáže ustát situaci bez ohledu na to, co se stane.

Ela: Glastonbury pro nás bylo transformační. Při první návštěvě jsme byli pořád svázaní backing tracky a in-ear a tak možně. Všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo. Dokončili jsme zvukovou zkoušku, aniž bychom vůbec vyzkoušeli bicí. Bylo to šílené a já jsem se pak rozbrečela, protože jsme řešili, jak vůbec večerní koncert odehrajeme. Když jsme se na Glastonbury vrátili následující rok, proměnili jsme se v mnohem svobodnější rock and rollovou kapelu. Spolehli jsme se čistě na množství energie, které dokážeme předat lidem. Když je mezi námi energie, nic se vlastně nemůže pokazit. Zbavili jsme se počítačů a všeho, co nás svazovalo. Začali jsme víc improvizovat a používat v písních mnohem volnější struktury. Všechno začalo fungovat lépe, protože jsme se osvobodili a byli upřímnější. Za počítačem na pódiu se dá totiž schovat spousta věcí.

Co podle vás představuje největší hrozbu pro současnou společnost?

Pauline: Osamělost. Aby se člověk vůbec cítil být člověkem, potřebuje komunitu. Způsob, jakým dnes funguje společnost a technologie, nám stále víc bere drobné momenty, díky nimž máme pocit, že jsme v tom společně. Bez tohoto pocitu je těžké dostat se z čehokoliv, v čem člověk uvízne. Potřebuješ lidi kolem sebe, ramena, o která se můžeš opřít, lidi, kteří tě posunou dál, řeknou ti, že tě mají rádi, a připomenou ti, že se můžeš zlepšit a změnit.

Ela: Osamělost je nebezpečná, protože cesta od osamělosti ke strachu a od strachu k hněvu je velmi krátká. Když ji člověk nezachytí včas a nenajde lidi, na které se může spolehnout, sociální sítě a všechno okolo mohou jeho myšlení snadno proměnit v nastavení založené na nenávisti. A pak tě to začne rozežírat zevnitř. Proto musíme pečovat o svou komunitu, držet při sobě a najít rodinu a přátele, se kterými můžeme sdílet své životy. Co může být krásnějšího?

Řekla jsi, že strach vede k hněvu a hněv k nenávisti. To je ze Star Wars.

Ela: Vážně? Páni, já jsem vlastně Star Wars nikdy neviděla! (smích).

Epizoda 1. Mistr Yoda doslova říká: “Strach vede k hněvu, hněv vede k nenávisti a nenávist vede k utrpení.”

Ela: Wow! Mistr Yoda? (smích) Opravdu jsem to nikdy neviděla, přísahám. Nebylo to záměrné, ale teď se na to podívám. To je skvělé.

Říkal jsem si, jaká to je skvělá reference mezi řádky. (smích)

Pauline: Můžu k tomu ještě něco dodat? I když je hudba strašně náročná a skoro si jí nevyděláme, často si připadám jako nejbohatší člověk na planetě jednoduše proto, že nejsem osamělá. Mojí prací na tomto světě je milovat tyhle čtyři “motherfuckers” kolem sebe a dávat pozor, abychom byli všichni na stejné vlně. Nedokážu si představit lidštější ani naplňující místo, kde bych na světě mohla být.

Ela: To je krásné. Příčinou utrpení je? Touha. (pozn. redaktora: což učil Buddha, ale redaktorovy znalosti bohužel končí u Star Wars) Jednu dobu jsme v našem vystoupení krátce měli tuto myšlenku, ale nakonec jsme ji vyřadili, protože to nejsou naše kořeny. Je to spíš buddhistické.

Pauline: To je stejně šílený, že si citovala Mistra Yodu.

Ela: Mistr Yoda se tu objevil.