The Amity Affliction úplně nenadchli a po výměně basáka, který má na starosti čisté zpěvy, jsem to nějak nefeelovala. Thy Art se do toho opřeli se vší vervou a při Tylerových growlech jste mohli cejtit, jak vám vibrujou vnitřnosti. Osobně ale nejsem velkej fanda death coru, takže jsem si v půlce setu skočila dát pauzu na ochoz arény, vyhla se frontám a stihla se včas vrátit na hlavní show večera. Už loni po zveřejnění koncertu jsem si koupila lístek do golden circle feure zone a ničeho nelituju. Výhled na stage jsme měli parádní a stejně takovej byl i zvuk, z čehož má člověk ve Fortuně vždycky trošku obavy.
Parkway Drive začali už ve 20:15 s příslibem dvouhodinové show. Celá kapela nastoupila jak zápasníci MMA do oktagonu. Jejich průvod s vlajkama začal na druhý straně haly, odkud se skrze dav dostali až na pódium. Winston jako tradičně nastoupil v bílém oblečení, které po pár písničkách změnil na černý outfit (i když síťovaný průhledný tričko bych od něj asi nečekala). Celej set-up stage byl vyladěnej do posledního detailu. Kovanej stojan na mikrofon s ostnama, obří kovová klec kolem bubeníka, která se s ním točila dokola, velký kovový logo nad stagí, se kterým si vyhráli osvětlovači a díky efektům pak dokázali vykouzlit i parádní světelnou show.
Přestože měl Winston účes platinové blond Real Slim Shadyho, za mě bych ho klidně korunovala na novýho prince temnoty. Z hlasu i hudby se mi třepotaly vlasy vypadávající během moshování z drdolu (až sem si fakt myslela, že na ně někdo zezadu sahá) a jeho komunikace a gesta k publiku byly naprosto skvělý a vřelý. Během jednoho songu se prodral davem až do zadní sekce, kde vyvýšenej zpíval a ke konci písničky si k sobě vzal z davu zhruba desetiletý dítě, ze kterýho sršeno nadšení a věřim, že z rodičů ještě větší. Zážitek pro celou rodinu na celej život. Po návratu zpátky na pódium si parta hudebníků přizvala na stage smyčce, který zněly v kombinaci s jejich hudbou sakra dobře. Holky s houslema a kontrabasem to neuvěřitelně rozbalili a PWD dokázali, že nejsou kapelou, kde to celý stojí na frontmanovi.
V tu chvíli jsem se podívala na hodinky a říkala jsem si: Sakra, to snad není možný, oni už hrajou hodinu a půl? A takhle se pozná dobrej koncert. Přijde ti, že uplynulo sotva deset minut, ale půlku toho už máte za sebou. Dobrý bylo, že před náma byla ještě hodina, během který jsme se všichni dočkali toho, pro co jsme si přišli. To bylo kromě hudebního zážitku i brutální ohnivá show. Na tu čekali hlavně fanoušci v první řadě, kteří dorazili s napíchnutejma marshmallows čekající na táborák. Chyběli už jenom nařezaný špekáčky, chleba a hořčice a opejkačka mohla začít.
Konstrukce s bubeníkem po sólu na bubny vzplála a točila se dokola, Winston vylezl na menší platformu, ze který šlehaly ohně do všech stran a ani se nedivim, že si sundal tričko (za což asi děkovala hlavně dámská - i když minoritní - část publika), aby nechytil a nezačal hořet.
Zkrátka a dobře, Parkway Drive delivered to, pro co jsme si přišli. Extrémně dobrej hudební i vizuální zážitek. Temný divadlo s tanečníkama a vyvážená show, která ale nezastínila hudební zážitek. Prostě koncert, na kterej budeme vzpomínat hodně dlouho. Nechyběly největší hity jako "Prey", "Vice Grip" nebo "Crushed" a true fans se dočkali i hudebního medley těch nejlepších riffů z alba "Killing With a Smile", na který se moshovalo o sto šest.
