GOJIRAFortitude vyšlo: 30. dubna Únik z městské džungle. Únik z únavného světa pandemie, politických přestřelek a fake news. Natáhněte ruku a nechte se Gojirou vtáhnout do voňavé, mlhou zalité a místy mrazivé náruče amazonského pralesa. Novinka "Fortitude" není jen Amazonií inspirovaná, nýbrž se snaží o její záchranu. V březnu totiž čtveřice uspořádala charitativní aukci, v níž účastníci mohli získat unikátní podepsaný merch, ale také předměty věnované Sepulturou, Slayer nebo třeba Bring Me The Horizon, přičemž výtěžek putoval nadaci, jež o záchranu amazonských pralesů dlouhodobě usiluje. Tato francouzská progresivní formace, jejímiž hlavními hnacími pohony - v textové i hudební rovině - jsou bratři Joe a Mario Duplantierové - byla vždy neotřelá, jiná a nezapadla do žádné hudební škatulky. Proti konzumnímu, povrchnímu a materialistickému způsobu života inteligentně brojila již na deskách předešlých, ale nyní své životní filosofii dodává nový rozměr. Vytěženými penězi se snaží o záchranu části světa, jejíž pozůstatky nechce svým vnoučatům ukazovat v muzeu. A na tuto hrozbu explicitně upozorňuje singlem "Born For One Thing", který natáčela právě v muzeu. Nadto se finálního mixování "Fortitude" ujal proslulý producent Andy Wallace, který v minulosti opakovaně spolupracoval se Sepulturou, Slayer či Rise Against The Machine. A vlivy Sepultury nelze přeslechnout například ve skladbě "Amazonia". Posledními dvěma deskami "L'Enfant Sauvage" a "Magma" si Gojira nasadila laťku hudebně zatraceně vysoko. Žádat o překonání "Magma" ani nelze, neboť ta byla primárně tryznou za zemřelou maminku bratří Duplantierů, která je v hudbě vytrvale podporovala od útlého dětství a díky níž se stali nejen francouzskou hudební ikonou, ale progresivní metalovou ikonou vůbec. "Fortitude" sice není tak progresivní, průkopnická, osobitá, temná ani šokující, ale přesto je klenotem, kterému se budou klanět budoucí generace. Album si můžete pořídit v našem eshopu.
9/10
Kamila "Ámos" Ungerová
ROYAL BLOODTyphoons vyšlo: 30. dubna První deska Royal Blood, byť chvílemi až moc okatě vykrádala Jacka Whitea ("Figure It Out" je prostě copy-paste model), byla v době vydání slušná garážovka. Prokletí druhé nahrávky tentokrát mířící z klubů na stadiony ale nezlomili, takže po fajn debutu přišla slabší "How Did We Get So Dark?". A teď přišel čas překopat základy. Royal Blood se po propařeném turné s Joshem Hommem (ten i zde přiložil ruku k dílu) rozhodli, podobně jako před lety Queens Of The Stone Age, mezi syrové riffy nasekat trochu tanečních rytmů. Výsledek zní chvílemi jako kříženec Jacka Whitea a Muse. Od prvního si berou garážové riffy a střídání tempa, zatímco z Muse a jejich "Simulation Theory" stadiónovou rozmáchlost, taneční prvky a nabubřelé riffy. Ono to ve výsledku celkem funguje, krátká stopáž a osobní textová zpověď desce dodávají na intenzitě, ale po celou dobu se nezbavíte pocitu déjà vu. A novinka vlastně potvrzuje fakt, že Royal Blood stejně nejvíc sluší garážový sound. Album si můžete pořídit v našem eshopu.
6/10
Milan "Řízek" Říský
HOLDING ABSENCEThe Greatest Mistake of My Life vyšlo: 16. dubna Holding Absence fungují teprve od roku 2015 a za sebou dosud měli jedno split EP s krajany z britských ostrovů Loathe a eponymní debutovou nahrávku. Už na ní naplno předvedli svůj arzenál: upřímnost, uvěřitelnou rozervanost, plný vagón emocí a také drahokam v podobě zpěváka Lucase Woodlanda, jehož hrdlem to vše teklo ven. Uběhly pouhé dva roky a vynikající formu velšské sestavy podtrhuje albová novinka "The Greatest Mistake of My Life", která nadále ukazuje kapelu jako partu kluků, kteří nic nepředstírají, za nic se neschovávají a ze všeho nejvíc se potřebují vyřvat a vyhrát ze svých bolístek. Středobodem nahrávky jsou opět nahusto natlakované emoce, na čemž má lví podíl znamenitý Lucas za mikrofonem. Oproti debutu ale kapela dozrála do stádia, kdy se netočí pouze kolem jediné emoce - lásky - ale prozkoumává mnohem širší spektrum pocitů. Jsou tu skladby o oslavě života čelícímu tváří v tvář smrti, o skrývání depresí nebo o frustraci z každodenní monotónnosti a boření vlastních snů. Není to album "pro holky", jak tvrdí zlí jazykové; je to album pro kohokoliv, kdo to občas cítí podobně a nestydí se to přiznat.
8/10
Petr "Ape" Adámek
DROPKICK MURPHYSTurn Up That Dial vyšlo: 30. dubna Poslední řadovka "11 Short Stories of Pain & Glory" se nestorům celtic-punku příliš nepovedla a v jejich diskografii šlo o nejslabší článek. Během koronavirové krize jim došlo, že fans nepotřebují další temné album plné odkazů na irské kořeny ani skladby o aktuální situaci ve světě. Místo toho se na desáté desce částečně vrací ke kořenům a nabízí jedenáct skladeb, jejichž cílem je pobavit posluchače a vykouzlit jim úsměv na tváří. A to se jim daří od začátku až do konce. Na intro v podobě energické skladby "Turn Up That Dial" skvěle navazuje punková halekačka "L-EE-B-O-Y" věnovaná hráči na dudy Leemu Forshnerovi. Ve vysokém tempu pokračuje i rebelská hymna "Middle Finger", která bude patřit mezi silné momenty nadcházejících turné. Vrcholem alba je pak píseň "Mick Jones Nicked My Pudding", punková věc, která odkazuje na kytaristu The Clash, který ve studiu ukradl z lednice pudink. Dropkick Murphys se podařilo chytit druhý dech. Na období desek "The Warrior's Code" a "The Meanest Of Times" už sice asi nenaváží, navíc "Turn Up That Dial" stejně jako poslední nahrávky trpí přílišnou monotónností, i přesto ale v roce 2021 ukazují, že ještě mají co říct.
7/10
Jakub "Poštý" Poštolka
