Koncertní film ze São Paula vypráví příběh o tom, jak se Linkin Park po sedmi letech dostali z bodu „vůbec nevíme, co bude“ až k nové desce, nové sestavě a jednomu z největších comebacků posledních let. Film sleduje kapelu od studiových sessions v roce 2022 (dlouhých 5 let po smrti Chestera) až po vydání "From Zero" a koncert v brazilském São Paulu v rámci From Zero Tour. Režijně za filmem stojí Joe Hahn (DJ Linkinů) a Mark Ritch.
První husina a odkrytí příběhu
Už když se v úvodním intru ozvaly motivy Castle of Glass, začaly motýlci v břiše a tahání prvních kapesníků. Emoce jak blázen. Kino hrálo tak dobře a koncertní záběry jsou zpracované tak efektně, že člověka film chytne dřív, než vůbec začne vyprávět svůj hlavní příběh. São Paulo přitom není jen kulisa. Koncert se celým dokumentem prolíná a pravidelně vás vytahuje ze studia a rozhovorů zpátky mezi desítky tisíc lidí.
Mike Shinoda, Joe Hahn, Dave Farrell a Brad Delson začínají mluvit o tom, co následovalo po Chesterově smrti. Ne stylem velkých patetických prohlášení, ale vlastně dost věcně. Sedm let nevěděli, jestli Linkin Park ještě vůbec existují. Jestli chtějí pokračovat. A pokud ano, jak by něco takového mohlo vypadat.
Nová zpěvačka?
Unshatter nevypráví pohádku o tom, jak si jednoho dne čtyři chlapi sedli ke stolu, vyhlásili konkurz na novou zpěvačku a rozjeli comeback. Ve skutečnosti působí celý proces velmi nenápadně, až trochu absurdně. Lidi se potkávali, hráli spolu, zkoušeli nápady, vznikala dema. Nikdo Emily Armstrong slavnostně neřekl: „Tak a teď jsi zpěvačka Linkin Park.“ V jednu chvíli sama před kamerou přemýšlí nad tím, jestli se náhodou tak nějak nestalo, že je novou tváří Linkin Park, a pokud ano, tak jak vlastně. Z celého dokumentu je vidět, jak se kapela k rozhodnutí vrátit nedopracovala hlavou, ale hudbou.
Výborně to ukazují záběry z prvních společných sessions. Během demo nahrávek u Mikea doma Emily čas od času pustí ze svého hrdla do mikrofonu něco tak brutálního, že zbytek kapely jen valí oči. Sami si z ní dělají srandu, jestli chce, aby všichni ohluchli. Nový bubeník Colin Brittain zase až po několika společných zkouškách zjistí, že ta holka, se kterou právě hraje, je zpěvačka Dead Sara, které vlastně zná.
Celkově je strašně zajímavé sledovat, jak obyčejně vzniká něco, co o pár let později stojí na obřích stadionech před desetitisíci lidí.
Jak vlastně vzniká nová hudba legendární kapely?
Nejdřív sedíte u Mikea Shinody doma a zkoušíte nějaký riff. Pak stejnou věc přepisujete. Pak znova. Pak ji slyšíte po pětisté. Pak zjistíte, že nefunguje refrén. Pak verze číslo 786. A někde mezi tím přijde do studia Mark Hoppus z Blink-182 a skládá poklonu. Film tak dost dobře připomene, jak šíleně repetitivní proces tvorba desky je – a kolikrát musí muzikant slyšet jednu skladbu v různých stádiích, než si ji vůbec někdo z nás poslechne na Spotify.
Z Mikea Shinody byla cítit ryzí upřímná radost z hudby, ale nejvíc mě dostala jeho pokora vůči vlastní roli. Sám otevřeně připouští, že jeho hlas má svoje limity a že není člověk, který by vokálně utáhl všechno, co si ve studiu vymyslí a co Linkin Park potřebují. Jak sám popisoval, hledal někoho, komu bude moct za mikrofon vymýšlet kdejaký kraviny a ten člověk je pak zazpívá.
Celé to ale vůbec nepůsobí tak, že by Linkin Park hledali „nového Chestera“. Právě naopak. Kapela opakovaně zdůrazňuje, že nechtěla vlastní revival ani zpěváka, který by Benningtona imitoval. Armstrong je hlasově úplně jiná (ale přeci jen v něčem hodně stejná), a právě díky tomu jim to do sebe začalo všechno zapadat. A tak se začala plánovat tour a LP získávali postupně novou tvář.
Změny v sestavě
Rob Bourdon už pokračovat nechtěl, za bicí tedy usedl Colin Brittain. Kytarista Brad Delson naopak Linkin Park neopustil – zůstal součástí kapely, nahrával a spoluprodukoval "From Zero", jen zjistil, že mu mnohem víc vyhovuje studio a práce v zákulisí než život na tour. Jeho koncertní místo proto převzal Alex Feder.
Představení Emily na tajné akci
Nejsilnější část filmu pro mě ale přišla ve chvíli, kdy se dostáváme k datu 5. září 2024.
Kdo tehdy Linkin Park sledoval, ten si asi pamatuje naprosto absurdní odpočet na jejich webu. Sto hodin. Nula. A místo oznámení začal čas zase počítat nahoru. Kapela nechávala fanoušky smažit se ve vlastní šťávě a sama si v zákulisí dělala srandu z toho, že po tom všem třeba prostě oznámí novou kolekci Joeových tenisek.
Odpočet nakonec vedl k tajné akci v kalifornském Burbanku. Fanoušci dlouho ani nevěděli, kam přesně jedou; účastníci byli dopraveni do Warner Bros. Studios, kde na ně čekal (aniž by to věděli) první koncert Linkin Park po sedmi letech. A hlavně první veřejné představení nové sestavy.
Mike přijde na stage, řekne „It’s nice to see you again“ a začne The Emptiness Machine.
Mike odzpívá svůj part. Kamera se přesune za stage. Emily jde pomalu směrem k pódiu a kamera ji zabírá zezadu. A i když přesně víte, co přijde, máte tepovku asi tak 180.
Pak vyjde na stage, začne zpívat.
A lidi se zblázní.
Do toho film ukazuje reakce streamerů a fanoušků, kteří celý přenos sledovali online. Ne nějaké zpětně natočené rozhovory ve stylu „bylo to super“, ale autentické obličeje lidí ve chvíli, kdy jim dochází, na co se právě dívají. A přesně tady jsem měla asi největší husinu z celého filmu.
Z dnešního pohledu je přitom skoro komické, jak obrovské tajemství tehdy kapela dokázala udržet. Po tomhle eventu následovala první krátká série koncertů.
Linkin Park na Rock for People 2025
Rock for People s Linkin Park jednal podle slov pořadatelů už od února 2024. Tedy víc než půl roku předtím, než veřejnost vůbec zjistila, že kapela má Emily Armstrong. Michal Thomes později potvrdil, že jednání probíhala v době, kdy promotéři ani nevěděli, kdo bude u Linkin Park zpívat. Rozhodli se jim ale dát důvěru. A 14. června 2025 pak tahle nová sestava skutečně stála na hlavní stagi v Parku 360 v Hradci Králové.
Když si uvědomíte, kolik lidí muselo o návratu kapely měsíce vědět – management, produkce, promotéři, festivaly, technici a další – je skoro nepochopitelné, že to nikdo neposlal ven.
Spousta drobností, které do sebe zapadly, spousta emocí, který asi pochopí jen ti, kdo jeli Meteoru nonstop na svých discmanech. Naposledy mě podobně fascinoval dokument kapely Foo Fighetrs “Back and Forth”. Dokument, po kterém máte pocit, že jste několik let seděli s kapelou ve zkušebně a sledovali, jak se postupně stává něco, co už dnes bereme jako hotovou historii.
Dneska už víme, co následovalo. Víme, kdo je Emily Armstrong. Známe "From Zero". Viděli jsme Linkin Park na turné. Viděli jsme je na Rock for People. To všechno už působí jako samozřejmá součást příběhu kapely.
Ten film ale na necelé dvě hodiny vrátí diváka do chvíle, kdy samozřejmé nebylo vůbec nic a na místě byly naopak velké obavy. A možná právě proto je nejlepší na Unshatter to, že ve skutečnosti není o nahrazení Chestera Benningtona. Je o tom, jestli můžete po něčem, co vás kompletně rozbije, vůbec začít znovu.
A jak název filmu napovídá – asi můžete. (shatter - rozbít, roztříštit, un- předpona obracející význam slova)
