AFISilver Bleeds the Black Sun... vyšlo: 3. října Neustálý a nikdy nekončící vývoj, objevování nových míst, rozrážení dosud nepoznaných cest. Vybavuju si nabroušené a po zvukové stránce syrově znějící hardcore punkové odrhovačky z devadesátých let, emo momenty, punkrockové choutky i další, pozdější polohy, které už nebylo vůbec snadné jednoduše onálepkovat. Nezaujatý pozorovatel by klidně mohl dojíst k pocitu, že před ním stojí každou dekádu úplně jiná kapela. Až tak nesvázaná a volnomyšlenkářská kapela je. Poslední dobou si AFI libují v post-punku, který mají podle vlastních slov zakořeněné hluboko pod kůží a tentokrát vylezl na povrch ve značné míře. A je to velmi chutná strava. Hned pilotní singl "Behind the Clock" nadchnul velkolepým prostorovým zvukem s echem jak z katedrály a téměř U2ovsky zkreslenou kytarou. Ostatně se zvukem jako takovým si vyhráli na celé desce - zní temně, majestátně, sebevědomě a jako nefalšovaný milostný dopis post-punku. Ve srovnání s ikonickými Joy Division méně nihilisticky, byť ani na jejich noty slunce nedopadá. Oproti loňským The cure si AFI nelibují v rozvláčných a éterických plochách a jdou mnohem přímočařeji na věc. A s trochou fantazie lze slyšet i takové Sisters Of Mercy. Vůbec nejpůsobivější moment se ukrývá hned v úvodu nahrávky v podobě intenzivně vybubnovávané "The Bird of Prey". Dokonalá ukázka jinakosti i originality AFI. (recenze vznikla pro listopadové číslo časopisu Spark)
8/10
