Spencere, co tě vlastně na hororech tak moc přitahuje?
Kromě děje se mi neskutečně líbí to napětí, které cítíš po celém těle, když se bojíš. Ten pocit, který připomíná konec světa a tvou poslední noc, je nenapodobitelný. A kromě tohohle napětí mě samozřejmě také vzrušují jumpscary, lekačky, pokud nejsou zbytečně levné, k čemuž bohužel časem spějeme, protože originálních nápadů, jak člověka vylekat, už moc není. No a samozřejmě musím zmínit ještě příběh Michaela Myerse, hlavní postavy Halloweenu, to je taky velký důvod, proč mám doteď horory tak moc rád. Baví mě být psychologicky napnutý natolik, že se realita míchá s fikcí, byť jen na moment.
Kdo tě do tohohle stavu nejefektivněji dostal? S jakou nejděsivější postavou, ses kdy setkal?
Asi je to právě Michael Myers.
A nejděsivější horor, jaký jsi kdy viděl, je tedy…
Halloween, ano. (smích) Děsí mě asi právě ta realističnost. I když je Michael Myers fiktivním charakterem, jeho příběh se opravdu mohl nebo může někde stát. Nejsem jedním z těch, kdo se nejvíc bojí vlkodlaků nebo podobných stvůr, takové si jen těžko lze představit chodit na ulici. Ale postava Michaela Myerse… co ty víš, třeba je člověk jeho charakteru někde vedle tebe.
Řekl bys, že současné horory jsou více nebo méně děsivé než horory před dvaceti a více lety?
Nemyslím si, že by se to dalo říct jednoznačně, každý horor má něco do sebe. V dnešní době mnohem víc než dřív záleží na zpracování filmu jako celku, protože diváci jsou mnohem náročnější. Ale myslím, že i teď se dají natočit filmy, které jsou skvěle zpracované a mnohdy i děsivější než ty starší, třeba nový Vřískot nebo venezuelský horor Infection. Některé filmy se naopak vyhýbají novým trendům a snaží se trefit do "retro" stylu, to se taky občas povede.Celý rozhovor si můžete přečíst v květnovém čísle Sparku, které je k dostání na webových stránkách.
