SIONSion vyšlo: 26. listopadu Když se někde objeví zpěvák Howard Jones, zpravidla to stojí za to. Ex-frontman metalcorových Killswitch Engage bez přehánění disponuje jedním z nejcharismatičtějších hlasů na metalovém kolbišti. Když se k tomu přidá kytarová ekvilibristika Jareda Dinese, který v uplynulých letech pobláznil svět YouTube (nejen) vtipnými metalovými covery, musí z toho zákonitě vzniknout zajímavá muzika. To se projektem Sion dokonale potvrdilo. Komu připadaly poslední desky Killswitch repetitivní a naopak Jonesova kapela Light the Torch vyměklá, ten najde v albu okamžitě zalíbení. Vezměte ty nejlepší melodie z "The End of Heartache", přimíchejte nabušený metalcorový zvuk říznutý djentem a dostanete se na zoubek Sion. Howard sice vloni překročil padesátku, ale zpívá mu to a především řve jako zamlada. Navíc společně s Dinesem vymysleli chytlavé metalové melodie a když navíc YouTuber zasekne drápek kytarovým sólem, jde nejeden fanda do kolen. Byť letošní album Light the Torch "You Will Be the Death of Me" nezní špatně, dle reakcí většina fandů toužila slyšet řvát Jonese znovu jako tygra. To se jim na debutu Sion splní.
8/10
Jan "Long82" Dlouhý
EXODUSPersona Non Grata vyšlo: 19. listopadu Klasický thrash metal. Zatímco Metallica nebo Megadeth a dokonce i Slayer byli schopni čas od času uhnout ze stylu, který sami tam někde v kalifornské Bay Area vynalezli, Testament nebo právě Exodus si jedou od počátku to svoje. U Exodus je však v porovnání s výše uvedenými problém, že jsou skladatelsky i hudebně nejslabší. Jiný by asi argumentoval, že Exodus byli vždy nekompromisní právě na rozdíl od oněch Big Four, tudíž to, co reálně můžeme počítat, je síla muziky. Ano, Exodus hrnou konstantně a nakonec Gary Holt a Steve "Zetro" Souza jsou na thrasmetalové scéně pojmy, jimž se fanoušci klaní, avšak pánové vydávají po sedmi letech novou desku, celkově jedenáctou v pořadí a neslyšíte víc než rutinu. Klasický Zetrův řev, zasekávané řezavé kytary… nebýt toho jména, tak v porovnání s kapelami, které z thrashe vzešly a dokázaly žánr obohatit, jako Warbringer, Toxic Holocaust, Fueled By Fire nebo Havoc, již zaostávají. Není to špatná muzika, je zkrátka tradiční, šlape a drží se toho, co umí. Nejlepší je stejně ona hravá vyhrávka v "Slipping into Madness", byť je svou primitivností až dětská. Proti gustu žádný dišputát, jen se tu zkrátka hraje z nostalgie.
5/10
Rodeo Bull
SILENT PLANETIridescent vyšlo: 12. listopadu Přestože jsou kalifornští progresivní metalcoristé Silent Planet na scéně už přes deset let, až díky jejich třetí, mimořádně povedené řadovce "When the End Began" se jim dostalo větší pozornosti. Na novince "Iridescent" potvrzují svoji brutální formu, jedná se totiž o jejich doposud nejtvrdší nahrávku. To ostatně předeslal už pilotní singl "Trilogy". Silent Planet servírují poctivý metalcore s nadupanými riffy a vražednými breakdowny, který ovšem nepostrádá ani progresivní prvky ve formě elektroniky, za které by se nemuseli stydět ani australští vizionáři Northlane. Frontman Garrett Russell předvádí svůj úctyhodný rozsah, kdy zejména z jeho hlubokých growlů místy až mrazí. Čistými vokály ho doplňují basák Thomas Freckleton a kytarista Mitchell Stark, což vytváří zajímavý kontrast. Nahrávka se navíc pyšní vytříbenou produkcí a výsledný mix je pochoutkou pro ušní bubínky. Mezi další skvosty z ní patří písně jako "The Sound of Sleep", "Terminal", "Anhedonia" či dystopická pecka "Panopticon". Zatímco na předchozích albech Garrett v textech vyprávěl příběhy ostatních lidí, tentokrát se poprvé pokusil vyřvat z osobních nesnází a trápení. Svěřuje se svými duševními problémy včetně vzpomínek z psychiatrické léčebny, běduje nad devastujícími požáry v domovské Kalifornii a varuje před dystopickou budoucností, čemuž odpovídá temná a tíživá atmosféra celé desky. "Iridescent" je jednoznačně nejpropracovanější a nejúdernější nahrávkou od Silent Planet, kteří se hlasitě hlásí o slovo a své vydřené místo mezi nejžhavějšími želízky ze současné metalové scény.
8/10
Kamil "Doči" Dočkal
BORROWDI built this house of glass for you vyšlo: 19. listopadu Kde se vzali, tu se vzali, zničehonic se objevili. Brněnská čtyřka Borrowd, jež společně zkouší teprve od roku 2019, vypouští své debutové album. A i když se může zdát, že si k aktivní kariéře vybrali ty nejhorší roky ever, jejich první počin není vůbec špatný. Pánové naopak využili pandemické období ve svůj prospěch a načichnutí C-19 odérem, který se s námi nejspíš ještě chvíli potáhne, stvořili materiál, za který by se nemuseli stydět ani žánroví veteráni. Moderně emácká placka s příchutí živého a nabitého coru zní ve strunách kapely čerstvě a zábavně, a to i přesto, že jsme podobné tóny slyšeli v poslední dekádě už milionkrát. To bude tím pop-punkovým adrenalinem, jenž většinu fošny doprovází a jinak nekompromisně tvrdé skladby mírně zjemňuje. Dokážeme si představit, že jakmile se kluci na scéně ostřílej, mohli by doprovázet třeba A Day To Remember nebo Sum 41. Co se domácka týče, Borrowd se jeví jako potenciální bráchové Fall From Everest, aspoň pokud jde o instrumentální pasáže. Čisté vokály pro změnu připomínají Martina Čupku z John Wolfhooker nebo Petra Jelínka z Jake Loves Space. Na debut hodně povedená práce, jen tak dál!
7/10
Dominik „Dom“ Šidlo
